Vše pro pěchotu

Nejdůležitějším prvkem bojiště vždy byla, je a dlouho bude pěchota. I v době umělé inteligence, stealth letounů, chytré munice, elektronického boje a bojiště nasyceného drony zůstává pěšák hlavní postavou boje o území a vše okolo se soustředí na jeho podporu. Od starověku přes středověk až dodnes tomu tak bylo. Pěšák je totiž ten, kdo území brání nebo obsazuje. Pokud dokážete na místo dostat pěchotu a udržet ji tam, můžete místo nebo objekt prohlásit za vlastní. S příchodem průmyslového věku a rychlým rozvojem technologií přibylo na bojišti nespočet dalších prostředků, ale nakonec je to právě voják, kdo se dokáže dostat do budovy, bunkru, zákopu, lesa, na pole nebo louku, vydržet tam, budovat obranu nebo se připravovat na další postup.

V první světové válce svět poznal průmyslově vedený konflikt v dosud nevídaném měřítku. Dělostřelectvo, kulomety, chemické zbraně nebo letectvo dokázaly způsobovat obrovské ztráty, ale prim stále hrála pěchota. Zejména na západní frontě nebyla ani jedna strana schopna prolomit obranu protivníka a ani moderní zbraně nestačily k tomu dostat vlastní pěchotu tak daleko za zákopy protivníka, aby mohl být úspěch dlouhodobě využit. Na čtyři roky tak konflikt ustrnul v převážně statické opotřebovávací válce. Druhá světová válka přinesla další technologický posun a oproti té předchozí byla značně dynamičtější. Letecká, materiální, průmyslová a početní převaha Spojenců zlomila Německu vaz, ale nakonec to byli vojáci, kteří se vylodili či seskočili v Normandii nebo došli až do Berlína. V Pacifiku USA disponovaly v posledních letech války obrovskou námořní i leteckou převahou, přesto musely dobývat ostrovy jeden po druhém a pěšáci museli složitě dostávat japonské obránce z jejich úkrytů. V první válce v Zálivu trvala letecká kampaň déle než měsíc, ale irácké síly definitivně vytlačila z Kuvajtu až následná pozemní operace. A při bojích ve Fallúdže ani značná technologická převaha USA nic nezměnila na tom, že město museli američtí mariňáci nakonec fyzicky dobývat dům od domu.

O více než dvacet let později pozorujeme válku Ruska proti Ukrajině. Přes čtyři roky se obě strany snaží získat převahu, ale postupy zůstávají vzhledem k rozsahu konfliktu pomalé, nákladné a stav na frontě v mnohém snese srovnání právě s první světovou válkou. Ani jedna strana nemá takovou převahu, která by jí umožnila prolomit linie protivníka a následně získané území obsadit a dlouhodobě udržet. Ukrajina navíc trpí nedostatkem personálu i techniky.

Novinkou současného bojiště je masivní použití dronů. Jen pro představu: ukrajinský generální štáb uvádí za letošní červenec 449 000 misí bezpilotních systémů, při kterých bylo zasaženo 226 000 cílů. Z toho 376 000 tvořily mise FPV dronů a dalších více než 23 700 úkolů provedly pozemní robotické systémy. Jen FPV tak vychází v průměru na více než 12 000 misí denně.

Ve spojitosti s tím se ozývají hlasy vyzývající k omezení budování klasických konvenčních sil a většímu soustředění na bezpilotní a bezosádkové systémy. Jenže taková úvaha přehlíží jednu základní věc: drony samy území neobsadí. Jsou už neodmyslitelným prvkem bojiště, stejně jako dělostřelectvo, tanky, letectvo, naváděná munice, satelitní spojení a další prostředky, které nakonec pomáhají pozemním silám vést efektivní boj. Drony spolu s dělostřelectvem mohou protivníka ničit a omezovat jeho pohyb, ale samy o sobě jen vytvoří z rozsáhlého prostoru moderní obdobu země nikoho. Odepřít prostor protivníkovi ale není to samé jako ho sám ovládat.

Území musí obsadit pozemní jednotky a udržet ho. Nedostatek těchto sil je právě jedním z hlavních problémů tamního bojiště. Pokud by Ukrajina disponovala větším množstvím vojáků a techniky, mohla by lépe doplňovat své pozice, vytvářet silnější zálohy a ve vhodných podmínkách vést větší protiútoky namísto převážně lokálních akcí.

Trvalá přítomnost pozemních sil navíc vytváří předpoklad skutečné kontroly nad územím. Teprve za nimi může přijít zabezpečení prostoru, odminování, obnova infrastruktury a následně i návrat normálního civilního života – ať už jde o obce, průmyslové areály nebo polnosti. Drony a dělostřelectvo mohou držet nepřítele dál, ale za cenu vzniku země nikoho. Pokud ale chcete prostor skutečně ovládat a jednou znovu normálně využívat, musí ho někdo fyzicky držet.

Rozhodně nezavrhuji myšlenku opřít se napříč Severoatlantickou aliancí do budování dronových schopností. Naopak. Jak ukázala cvičení NATO, na která byli přizváni ukrajinští operátoři dronů, hodně jsme zaspali a probouzíme se velmi pomalu. Zároveň je ale potřeba budovat počty a schopnosti tradičních konvenčních sil a jejich odolnost na bojišti nasyceném drony, průzkumem, elektronickým bojem a dalšími moderními technologiemi.

Pokud dojde ke „konfliktu vysoké intenzity s technologicky vyspělým protivníkem“, jak o něm hovoří Bezpečnostní strategie ČR 2023, budeme potřebovat kombinaci všech těchto schopností: drony schopné působit na dálku proti nepříteli, letectvo, dělostřelectvo a další prostředky podporující pozemní síly. Zároveň ale dostatek dobře vybavených vojáků, schopných území bránit, obsazovat a držet, odpovídající množství záloh pro doplňování stavů a jednotky připravené přežít a bojovat na bojišti přesyceném nejen drony. Ozbrojené síly musí jako celek působit jako dobře namazaný stroj, který dostane a udrží pěšáky na území, které chceme mít pod kontrolou.

Protože nakonec musí na místo stejně dojít pěšák, zůstat tam a obrazně vztyčit vlajku se slovy:

Tady je to naše.